Autor Toni Sala - se narodil v Sant Feliu de Guíxols v roce 1969. Jeho první dílo, Entomologia (1997) vyhrálo cenu Premio Documenta. Jeho další díla jsou například: Pere Marín (1998), Con Bones notícies (2001) - kde dává čtenářům nahlédnout na intimnosti vzájemného soužití partnerů. Novela Cercanías vyhrála cenu Premio Sant Joan Caixa Sabadell 2004.

V momentě kdy vlak zastavil, jeho mobil začal vyzvánět. Vytáhl ho z kapsy, odhodil na koleje a nastoupil do vagónu. Bez klíčů i bez telefonu nebyla kapsa tak těžká. Jediné co mu nyní zůstalo je množství mincí. Ty si ponechával pro své klienty, když potřebovali rozměnit peníze do automatů. Byl to ten stejný vlak, který mu vždy sloužil místo hodinek. Každých dvacet minut bylo cítit to samé chvění pod nohama. Nyní je ale to chvění trvalé.

Muži je okolo čtyřiceti let. Je majitelem baru, který se nachází dvě ulice od vlakového nádraží. Moře, písek, ulice, vlaková zastávka, dláždění: asi tak by shrnul obraz svého města. Kdyby vyšel ven ze svého baru, viděl by jak vlak projíždí okolo domů. Viděl by průvod okének až k severu nebo k jihu, a jak otvory mezi vagóny vyplňuje přímořská promenáda.

Trať směřující z východního pobřeží, nejvíce používaná na Pyrenejském poloostrově. Některé vlaky mají podobu metra, jsou nepohodlné, nemají vlastní kupé, jsou vybaveny pouze plastovými tvrdými sedačkami. Vlaky pomalé, ryze funkční. Přepravují dobytek a pracovníky z předměstí Barcelony.

Jak vlaky projíždí, tak vagony zaplňují horizont bílou a červenou čárou. Když se začne stmívat, lze vidět pasažéry uvnitř vlaku. Dvě minuty před a dvě minuty po záchvěvu vlaku přecházejí kolem baru, jsou přímou ozvěnou přijíždějících vlaků.

Nyní, na konci února, projíždí nocí poslední poloprázdné vlaky. Pracovníci jsou již ve svých domovech, se svými blízkými, se zapnutou televizí a puštěným topením odpočívají na pohovce. Noční vlaky vezou pouze pár jedinců. A v této stanici, je muž pouze jediným, který nastupuje do vlaku. Dveře se za ním zavírají. Reproduktory přehrávají houslový koncert.  Ve vagónu jsou čtyři osoby. Je těžké se rozhodnout, kam se usadit.

Jeden mladík jej pronásleduje pohledem: chlapec s třídenním strništěm, rozvalený na sedadle s nohama ohnutýma do tvaru střechy, zablácenýma sportovníma botama s dlouhými a špatně zavázanými tkaničkami, také špinavými, nohy opřené o protější sedadlo. Když už nechce více civět koutkem oka, tak otočí hlavou. Ve vagonu je ještě jeden mladík, afričan s červenou vlněnou čepicí a stařičký manželský pár, nikdo z nich nic neříká, zraky upírají k zemi, vypadají, jako by se vraceli z nemocnice.

Otevře dveře a vstoupí do dalšího vagónu. Je zde více lidí. Topení jede na plno, zatímco si rozepíná límec u košile, vstupuje do dalšího vagónu. Už je téměř u řídícího vozu. Došel až na konec, vagóny za ním se táhnou až ke vzdálené budově vlakového nádraží vždy když vlak zastaví. Je zde podřimující muž. Chrápe. Proto je tu tak prázdno.

V posledním vagóně vidí mladý pár. Nikdo další tu není. Rozvalují se na předních místech. Linoucí se muzika mu nedovolí poslouchat, co si ti dva říkají.

Muž se posadí. Je zvyklý ze svého baru vést si s klienty povídat, ale tady to není jednoduché. Zvuky na jeho baru ho perfektně kontrolují, asi tak, jakoby se jednalo o zvuky jeho vlastního těla. Ví dobře, kdy se musí včas zapojit do konverzace, stejně tak, kdy ji musí opustit. Zná moment, který naruší dialog: píseň v rádiu, kávovar nebo klient, který náhle zvýší hlas. Kdyby neměl tento zlozvyk zapojovat se s hosty do řečí, mohl by v klidu večeřet na baru, nebo v kuchyni u stolu, zatímco by jeho žena dohlížela na hosty. Nicméně teď je tady, nastupuje do vlaku, jehož zvuk, když projíždí, slyšel už milionkrát.

Na baru se mluví mnohem hlasitěji než tady ve vlaku. Je tam hodně lidí, hodně pití. Na baru se zesiluje hlas i pohled. Ale je zapotřebí vědět kdy. Za těch 25 let na baru mu nic neuniklo. Za barem je ale důležitější umět mlčet, mnohem více než umět naslouchat. On se může vmísit do rozhovorů svých zákazníků. Tady na baru jsou čtyři hlavní témata, fotbal nebo politika nebo žádostivé pohledy. Ale mlčení je mnohem účelnější. Má se zato, že mezi číšníkem a štamgastem je až komplexní propojení, asi takové jako mezi pacientem a psychiatrem. Asi jim nevadí, že je poslouchá, dokonce si je jistý, že jej o to zákazníci žádají. Někdy ale, když jim donese něco na stůl, přeruší rozhovor a čekají až se vrátí za bar. Takto se toho dozvěděl mnoho. Mohl sledovat životy svých zákazníků.